Konec nedobytných dluhů?
Stát se dohodne s dlužníkem. Dá mu podle velikosti dluhu a schopností dlužníka určitý státní dar. Dejme tomu kousek sadu s jabloněmi. Bude mít povinnost se o něj starat a sklízet ovoce. Bude splácet. V případě stavebníka mu stát svěří opravu nějakého objektu, čehokoliv. Dá mu materiál, ale práci bude muset odvést postupně podle výše dluhu.
Je spousta případů, která by se tímto způsobem nedala řešit. Když mě některý tu a tam napadne, usmívám se. Ale je spousta případů, kdy by stát určitý dluh takto mohl zaplatit a bez problémů přebrat za svého občana vynucování splátek. Dlužník by se asi o to víc snažil. Navíc když se rozhlédnu kolem sebe, byla by pomoc státu v hodnotě třeba krabicovínových peněz poměrně dost vidět. Ne snad výší, ale kolika lidem by nějakých dvacet, třicet tisíc poměrně ulehčila situaci. Navíc na ně mají právo a stát je má chránit. Ne naopak.
Efekt takového způsobu pomoci státu by byl zajímavý. Myslím, že mnohem zajímavější, než nedávné plundrování krajiny průmyslovými zónami. To nás stálo a bude stát víc. A peníze právě na bohulibé účely nešly.
Nedaleko mé rodné obce opravili díry v silnici. Asi kilometrový úsek. Napadl sníh, vyjeli silničáři s radlicemi proklatě nízko u vozovky a hle, je to ještě horší než to bylo. Jenže se to zase opraví, zase nikdo neponese zodpovědnost za vyhozené peníze. Dejte úseky silnic obcím v léno a pouze vunucujte dokonalý stav. Oni si je tam už sami ohlídají, aby nemuseli platit dvakrát.
Místo toho se třeba...třeba dají platit dluhy.