Bodujme se od narození /postupně doplňovaná teze/
Správně fungující stát by měl být občanovi něco jako rodiče. Do určité míry jej podporovat, směřovat, chránit, ale i vychovávat. Pro začátek bych si všimnul výroku, že neznalost zákona neomlouvá.
Kdo ale zná zákon? Ukažte mi jediného člověka, který by dokázal za svůj život poznat tu hromadu, častokrát naprostých nesmyslů? Vím, že výrok se dá chápat různě, ale je zneužíván k tomu, že se člověk, který od základní školy až do svých současných dnů nebyl nijak právně vzděláván, častokrát diví, čeho se vlastně dopustil. Aniž by ho to napadlo.
Nemocí nepostižený člověk se rodí s něčím, co mu od útlého věku napovídá co je a co není správné. Má vrozené vlohy, které jsou "nezkažené". Teprve okolím a výchovou se jeho pohled mění. Stát by měl určit jasně, co pro jeho občany je a co není správné. Není k tomu potřeba tisíce tun papírů, paragrafů, vyhlášek a nařízení. Není potřeba to psát jazykem, kterému nerozumí nikdo.
Anarchista se mnou nebude souhlasit, ale žít ve fungujícím státě je prostě potřeba, pokud chci zachovat pro svou rodinu budoucnost. Nikdo není dlouhodobě schopen jen tak přežít /myšleno v prostoru/ bez jistot. Budou se mnou nesouhlasit také bohatí nebo lidé, kteří nikdy nezažili žádnou tragédii. Jenže anarchista si musí přečíst, jak to bylo například v Rusku po první světové válce /k moci se násilím dostali ti nejhorší vrazi, lupiči a anarchisté (Lenin, Stalin aj.) a sami sobě byli nakonec rakovinou/. A bohatý a nedotčený osudem, ať si vzpomene na hlášku z jedné Cimrmanovi hry - "Důl? To je díra v zemi. Tu mi přece nemůže nikdo vzít".
Chci tím pro začátek zdůraznit, že dodržovat právo je nutné. Ale právo musí být jasné, přesné, dodržované všemi stranami a vynutitelné. Hlavní je princip zodpovědnosti, který musí zaprvé existovat a za druhé ho musí ctít každý /"stát" i občan/. Státní aparát nesmí být první mezi rovnými, a to musí platit také pro občany, bez rozdílu "společenského postavení".
Tento, patrně složitý, úvod chci vést k myšlence, že podle mě současný státní aparát nedodržuje ústavu. V mnoha případech ji obchází (jednoduchý případ jsou například předčasné volby nebo bezplatné zdravotnictví). Pokud tedy budeme považovat ústavu za něco, čemu se mají dále podřizovat tzv. "běžné zákony", a dále pak každý občan, je nutno říci, že zákon v současné době a podobě platí jen někdy a pro někoho. A kdy je ho tedy vlastně potřeba dodržovat? Pokud to někomu prospívá.
Buď budeme důslední, nebo nedůslední. Ale pokud budeme důsledně nedůslední, tak jak jsme tedy na tom s tou důsledností? /.../
A proč tedy ten nadpis? V ideálním případě by měl mít člověk rovné šance. Na vzdělání, práci, na život. Jak toho dosáhnout? Samozřejmě nic asi nemůže být dokonalé, ale zkuste si to představit. Stát má systém prvních a druhých stupňů základních škol. Pak školy učňovské nebo střední s maturitou. Pak jsou tu různé nástavby. Ten, kdo má maturitu a další dispozice, může zkusit vysokou školu.
Každý podstatný krok v životě člověka (první stupeň, druhý stupeň, stření škola, vysoká škola) by měl být "bodován". Maturita je dnes důležitá jen proto, že ji máte. Bez ní nemůžete to a to. Nejde o to rozlišit, kdo má kolik bodů za úspěchy ve studiu. Jde o to, aby školství "vědělo", kde se kdo jeví například jako talent na technické věci, kde je dítě, které potřebuje zvýšenou péči, pomoc. Neperzekuovat, ale podporovat. /.../
Tyto "body" by měly přispět ve všem, co se týká produktivního věku člověka. Souvisel by s nimi i státní důchod (jak by měl být stanoven rozeberu v samostatném příspěvku). Body by měly pouze pozitivní funkci. Dohromady by dávaly větší možnosti pro každého z nás. Navazovaly by na ně větší možnosti podpory státu. "Bodováno" by mělo být nejen vzdělání základní, střední či vysokoškolské, ale i délka praxe, rodinný stav, počet potomků, ale pozitivně.
Neberte body jako nějaké škatulkování, černé a červené puntíky. Až budu vysvětlovat v programu jednotlivé jeho části, vysvětlím konkrétně proč by měly být, jak by se projevily pozitivně na různé podpoře od státu. Cíleně by se jich využívalo v podpoře zaměstnanosti, ve zdravotní péči, sociálním systému. Pro tento systém by se nemusely zavádět žádné zvláštní "bodovací úřady". Nic takového. O bodech by nerozhodoval někdo za dotyčného člověka, ale on sám. Nevznikl by žádný nový prostor pro možnost korupce. /.../
"Bodování" by bylo normální, jako je normální známka ve škole nebo výplata v práci. Do tohoto systému by mohl využít každý, pro koho by měl užitek. Byly by stanoveny "limitní" hodnoty pro určité konkrétní věci a určeno pro ně "bodové" ohodnocení. Na tomto základě by pak ten, kdo by se "zúčastnil", mohl využívat jasné, přehledné a spravedlivé "podpory" státu. /.../
Zkusme si představit nějaký konkrétní případ. Například Václava, muže, 35 let, který přišel o práci. Projděme si s ním jeho/námi vymyšlený život. Narodil se do úplné rodiny, která se rozhodla zapojit jej ihned od narození do "bodování", protože si rodiče všimli, že má v pozdějším životě o něco větší šance na kvalitní život. Proč větší?
Vláda pod vedením strany SOVA totiž prosadila jakýsi "bodovací" systém (BS). Každý, kdo se do něj přihlásil, měl možnost dobrovolně se zapojit do aktivní vzájemné pomoci "stát x občan". Většina zúčastněných pomoc státu (občanů v něm) nepotřebuje, ale v případě, že ano, byla pomoc/podpora rychlá a účiná.
Než malého Vašíka do BS zapojili, zjistili si odpovědi na následující otázky. Bude naše dítě ochráněno před špiclováním? Můžeme dobrovolně spolupráci ukončit? Můžeme mu tím do budoucna nějak pomoci? Ano, ano, ano. A jak? Odpověď na tuto otázku se třeba vůbec nikdy nemuseli dozvědět. Ale jeho život šel tak, jak šel, a nakonec byl rád, že se toho zúčastnil. Zde je pokračování našeho příběhu.
Vašík rostl, fyzicky prospíval. Za to, že jeho rodiče byli zodpovědní a dbali všech svých povinností, dostával bodíky. Stát díky své politice zaměřené na zdraví občanů, kvalitu jejich života, uspokojení pracovních možností, zvyšování kvalifikačních předpokladů, vzdělávání apod. se totiž zaměřil na odměňování slušných, pracovitých/aktivních a spravedlivých lidí.
Vašík absolvoval očkování, preventivní prohlídky a vůbec byl svými rodiči veden a chráněn tak, jak očekáváme všichni z nás, kdo zodpovědnost za své děti cítí a ctí. Za takové kroky získal "čárky/body" stejně jako jeho rodiče.
Prošel si mateřskou školkou, základní školou a přihlásil se na gymnázium. Za své výsledky nebyl nijak zvlášť hodnocen do BS. Od toho jsou známky a BS neslouží proto, aby znevýhodňoval "méně nadanější" před talentovanými.
Body získával on i jeho rodiče za fakt řádného absolvování jednotlivých stupňů školského systému (mírně reformovanému oproti současnému stavu). Možná se jen více zapojoval/byl rodiči veden do akcí, které mu školství nabízelo.
Mimoškolní aktivity (ale i aktivity v rámci školní výuky) se týkaly prevence alkoholismu a toxikománie, prevence kriminality, základů první pomoci, seznamování s uměním, hudbou, kulturou jiných národů, základů psychologie a sociologie, praktických (manuálních) dovedností, sportu... Bylo si z čeho vybírat. Nestačilo se sice "dostavit na nějaký kroužek", ale v podstatě šlo o účast, aktivitu a následnou, alespoň základní zpětnou vazbu vůči BS.
Po střední škole se nedostal na žádnou z jím preferovaných vysokých škol. Ale měl štěstí a jako absolventa ho vzali do dopravní firmy jako disponenta přeprav. Vzhledem k tomu, že měl štěstí na učitele cizích jazyků a zároveň strávil téměř rok v cizině, ovládal slušně německý a anglický jazyk. Tato praktická kvalita přesvědčila majitele firmy o tom, že to s "mladým a nezkušeným" Václavem zkusí.
V počátcích sice hůře zvládal stres, který vznikal při dodržování termínů nakládek a vykládek (auta řídí lidé, na hranicích jsou lidé, na nakládkách i vykládkách jsou lidé, na silnicích je spousta lidí - vznikají i velmi komplikované situace), ale během jednoho roku se naučil rozlišovat, co mohl a co nemohl ovlivnit, uklidnil se a stal se platným kolegou.
Po čtyřech letech dostal nabídku, aby nastoupil do novin jako redaktor. Jeho přítel dobře vědl o jeho schopnostech zajímavě psát a také o tom, že se velmi zajímá o dění kolem sebe, že má přehled. Po nějakém čase váhání dal v práci výpověď a nastoupil do redakce regionálních novin. Podotýkám, že do té doby zůstal v BS, takže se mu přičítaly body za každý den praxe. Za odchod ze zaměstnání nebyl nijak "bodově perzekuován". Jeho svoboda volby byla zchována.
Protože byl vychován zodpovědnými rodiči a i školní léta byla poměrně dost vyplněná různými vzdělávacími aktivitami, jenž mu doporučili rodiče nebo si je vybral sám, věděl, jak se má chovat ve společnosti i k svému zdraví. Získával body za navštěvování praktického i zubního lékaře, za každý den, kdy nebyl trestán. Bral to spíše jako hru. Vlastně ani nesledoval jaký je stav jeho "účtu" v BS.
Bydlel v menší obci nedaleko okresního města, kde pracoval. V obci nebylo příliš mnoho volnočasového vyžití. Ani pro děti, ani pro dospělé. Napadlo ho, že by mohl využít svých kontaktů, které měl jak z dopravní firmy, tak z redakce. Zašel na obecní úřad a požádal o přidělení nějakého prostoru.
Ten mu vyšel vstříc a Václav pořádal jednou až dvakrát za měsíc přednášky/vyprávění (o cestování, zdraví, historii, o čemkoliv), kam přišel vždy nějaký jeho přítel, který odpovídal na dotazy, vyprávěl... Pro děti čas od času uspořádal spolu s přáteli nějakou besídku, maškarní, turnaj v nějakém sportu nebo hře. I to stát hodnotil pozitivně, aniž by si to Václav uvědomoval. Dělal to vlastně pro své děti a děti svých přátel, pro svůj dobrý pocit.
Po období asi 4 let, kdy pracoval jako redaktor, se rozhodl zkusit podnikat. Nebudu teď rozebírat podrobně, v jakém oboru, protože chci "Vašíkův případ" rozebrat až budu psát o podpoře a problémech podnikání. Podnikal také asi 4 roky, ale cítil, že nemá čas na rodinu a své koníčky a rozhodl se, že podnikání ukončí.
Zaregistroval se tedy na obecním úřadě jako "nezaměstnaný". Klasické úřady práce už v té době neexistovaly. Zůstaly jen administrativní úseky při krajských úřadech, ale ty sloužily jen pro distribuci informací stát x obec, korespondenci apod. (Stát i tím výrazně snížil náklady na sociální výdaje, zefektivnil pomoc nezaměstnaným, pomohl obcím v jejich obnově).
Každý obecní úřad má práci. To víme dnes a budeme to vědět i v budoucnosti. Václav měl dvě děti a manželku, která byla na mateřské dovolené. Běžná podpora v nezaměstnanosti, jak ji známe dnes, sice už několik let neexistovala, ale dala by se vyjádřit tak, že "běžný nezaměstnaný, který aktivně o práci usiloval (rozvedu podrobně v pozdějším samostatném textu o řešení problému nezaměstnanosti ze strany SOVA), mohl žít důstojně, bez žebrání a hlavně: doba bez práce se vzhledem ke SKUTEČNĚ AKTIVNÍ politice zaměstnanosti výrazně zkrátila.
Ale tehdy došlo k tomu, že Václav poprvé začal uvažovat o možnostech využití BS. Informoval se na obecním úřadě a dále pak na internetových stránkách (které vyráběli/spravovali nezaměstnaní z oborů IT, čímž se zajistilo odstranění neskutečně nechutně předražených webů, které do té doby zadával stát pod vedením předchozích polit. stran).
Zjistil, že má možnost i ve 35 letech studovat prezenčně vysokou školu s podporou státu. Z bodů jeho BS si vypočítal koeficient, který mu zajišťoval v případě úspěšného přijetí a postupného úspěšného skládání zkoušek stálý a jistý příjem v podobě téměř poloviny průměrné mzdy (od té se bude odvíjet řada nástrojů politiky SOVA). Uvědomil si, že je schopen si ještě trochu přivydělat jako externí redaktor, a proto se k tomu kroku odhodlal.
Jednou z mála podmínek bylo pojištění proti snížení pracovní schopnosti a úrazu znemožňujícího studium v řádu několika set korun měsíčně. Poradil se s ženou a svým okolím. Po čtyřech letech úspěšně absolvoval magisterské studium psychologie a speciální pedagogiky na PedF UK v Praze. Později nastoupil ve školství. Stát ztratil nezaměstnaného středoškoláka. Získal vysokoškolsky vzdělaného muže, který svou další prací i vyšší kvalifikací vložené prostředky zhodnotil. Stal se jedním z mnoha stovek příkladů, že aktivita, vzdělání a zodpovědnost se vyplácí.
A pak zazvonil zvonec současného politického chrámu a pohádky byl konec dřív, než se noc přiblížila k ránu. Já ale věřím, že kdo nechce, hledá důvody. Kdo chce, hledá způsoby. /.../