Jdi na obsah Jdi na menu
 


Benešovy dekrety - co to vlastně je?

 Na základní škole nás učili, že po bitvě na Bílé hoře (sychravá neděle 8. listopadu 1620) jsme trpěli pod vládou Habsburků. Nechci se pouštět do rozsáhlejších dějinných souvislostí, ale musím se nad něčím pozastavit. Kdo to je my? A co znamená trpět? A co pod někým?

Albrecht z Valdštejna a jeho panství rozhodně netrpělo. Zato poddaní trpěli, hlavně a především, v důsledku nekonečných válek, které spolu vedla celá tehdejší Evropa. Učili jsme se o Třicetileté válce, ale dnes, když studuji dějiny, vidím, že války překrývaly jedna druhou a téměř nikdy nekončily. Protože Čechy byly odjakživa středem Evropy a jeho dění, trpěli jsme jimi velmi moc. Kde asi válčící strany braly peníze na žold, potraviny atd. atd? Od bezejmenného lidu.

Představte si dobu, kde není elektřina, internet, dálkové vytápění, "bezplatné" zdravotnictví, sociální systém, důchody, tekoucí teplá a studená voda, rychle dostupné informace, není spravedlnosti. Ze severu projedou vaší obcí Prusové, za nedlouho Švédi, němečtí žoldáci jednou ve vašem zájmu (jako právě statečně bojující naverbovaný moravský pluk něm. žoldáků Jindřicha Šlika), podruhé zas proti vám. Do toho neúroda, nevalně úspěšné tehdejší zemědělství, morové rány. Těch věcí, které by dněšní zhýčkaný jedinec nepřežil, je mnoho. Ti lidé trpěli. Trpěli mnoho. Jde o to, jestli bychom místo toho, že říkáme, že jsme "trpěli pod Habsburky", říkat, trpěli jsme dobou a místem, kde se Čechy rozkládají

Po Karlu IV. přišel jeho syn, Václav IV. Byla do doba papežského dvojvládí (papež byl v Římě a Avignonu) a lidé si toho "bordelu" všímali víc a víc. Postupně se rozpoutala obrovská vlna odporu, která po nedodržení slibů Janu Husovi a jeho upálení vyústila v husitské hnutí. Šlo vlastně o první veliké vzplanutí touze po určité svobodě. Kvůli Karlu IV. nikdo neříká, že jsme trpěli pod Lucemburky, ale už jeho potomek Zikmund drancoval českou zemi a zabíjel její obyvatele.

Od té doby se jako nit nesla naší historií otázka svobody vyznání. Když to velmi zjednoduším, pak člověk chtěl mít svojí víru ve svém jazyce, rovnou pro všechny, spravedlivou a bez kupčení se vším možným. A to se nelíbilo komukoliv, jehož morální kvality stály na straně majetku a moci. Proto při nástupu Habsburků a jejich trvdému navracení ke "starým katolickým pořádkům" znamenalo zhoršení situace Čechů. Ale jako v každé době se našla spousta "vlastenců", která kolaborovala a ta se měla naopak lépe.

Války a mor devastovaly zemi, vyhladověly jí. Nastoupili jezuité, inkvizice. Ne každý z habsburských panovníků byl přímo krutý. Češi měli své poždavky a už roku 1680 byla císařem Leopoldem I. zmírněna robota. Jak se tyto a následné patenty dodržovaly, toť druhá strana mince. Ale jsme stále někde v 17. století. Myslí si někdo, že jinde se žilo lépe? Kdo "měl" a viděl, jak žijí ti, co "nemají", choval se možná nemorálně, možná pudově. Chtěl ještě víc nebo současný stav zajistit i do budoucna. Nedivím se. 

Přečtěte si knihu Alberta Camuse Mor. Tyto rány se střídaly s drancujícími, znásilňujícími vojáky. Kdyby nám vládli dál Přemyslovci, Lucemburkové nebo Jagellonci (ti nastoupili po Jiřím z Poděbrad a předcházeli Habsburkům), bylo by to jiné? S Němci v jejich "roztroušené říši" jsme se učili od počátků historie českých zemí žít. Nebylo to vždy jednoduché s nimi a nebylo to tak ani s námi. 

Pod vládou Habsburků jsme byli také poněmčováni. Ale také jsme mohli být pod Francouzem (Napoleon Bonaparte) nebo pod Prusem (Fridrich II), stejně jako jsme později trpěli pod Rusem (komunistickými zločinci). Dopadlo to, jak to dopadlo. Německý národ se postupně sjednotil a v krizových dobách se začal dívat okolo. Začal si dělat nároky.

V 19. století se naše politická reprezentace začala snažit o větší práva Čechů na svoji svébytnost. Dožadovala se dle historických souvislostí na autonomii národa v rámci monarchie. Ústupky byly jen drobné. Nároky na různé války zůstávaly a nevolnictví, robota, bezpráví se zlepšovaly jen velmi pomalu. Přesto se zvyšoval tlak ze strany našich volitelných zástupců a také nově ze strany spisovatelů, myslitelů, filosofů apod. 

Velmi se bojovalo o češtinu jako takovou. Dne 22.12. 1886 Němci vystoupili na českém zemském sněmu s požadavkem na zrušení nařízení (Streymayerových) z roku 1880 a pozdějších, kterými se zaváděla čeština jako úřední jazyk u vrchních soudů v Praze a Brně. Opět (!) bylo požadováno administrativní dělení Čech. Většina sněmovny ústy Karla SCHWARZENBERGA odmítla jakoukoliv debatu o tomto návrhu. Němci tehdy vstoupili do pasivní rezistence.

Protože se i nadále čeští myslitelé, politici a osvícenci snažili zlepšit postavení Čechů, rozpory mezi oběma národy žijícími na našem území byly větší a větší. Na scéně se objevují realisté (Kramář, Masaryk). Vznikají různé české strany, časopisy. Ty jsou někdy perzekuovány, zavírány, amnestovány, cenzurovány, povolovány. Vznikají zákony, které někdy rychle zanikají nebo ani nevstupují v platnost. Monarchie cítí, že Němci i Češi chtějí víc. Ale (nejen) monarchie má další problémy (Turecko, Balkán, Prusko, Itálie, Franci, Rusko). Vztahy se často mění téměř ze dne na den a na fakt, že v Sudetech díky předchozí aktivní politice vnitřní kolonizace Němci jich žije více než Čechů nikoho takřka nezajímá.

Němci již po zrušení Německého spolku (1867, založen Severoněmecký spolek, Prusko vedoucí úloha v čele s Bismarckem) začali více sledovat, co se děje za hranicemi a cítili, že by jim Německo mohlo pomoci v jejich požadavcích. 8. května 1898 se ve Vratislavicích nad Nisou narodil Konrád Henlein a 10. května téhož roku byla v Ženevě zavražděna císařovna Alžběta. Předtucha, že 20. století bude šílené se začala naplňovat.

Zkrátím to. V důsledku atentátu na Ferdinanda d'Este 28. června 1914 vypukla první světová válka. Češi na "několika frontách" bojovali za budoucí autonomii Českého státu. Museli dostát uznání pozdějších vítězných mocností. Ve Francii, Americe, Anglii i Rusku vznikaly projekty budoucího Československého státu. Různá sdružení, rady, výbory pracovali na tom, aby tyto snahy byly uznány. To se podařilo a 28. října 1918 došlo po kapitulaci monarchie k živelným demonstracím a vyhlášení československé samostatnosti. Nestalo by se tak bez dokumentů (měly mezinárodně právní důsledky) uznávaných zástupců Čech (především Masaryka a spol.).

Za druhé světové války se o podobné pokoušel Edvard Beneš s tím, že je právoplatným prezidentem. 9. července 1940 byla v Anglii ustanovena prozatimní vláda v čele s J. Šrámkem, prezidentem Benešem a Státní radou. Beneš již 25. listopadu 1941 v londýnském projevu nastínil svou představu o řešení německé otázky. Navrhoval co největší rozšíření českého území, Němci ve vnitrozemí se měli vystěhovat nebo důsledně počeštit.

28. dubna 1942 Beneš připustil pod projevem Hyedrichovy politiky v protektorátě možnost odsunu většího počtu Němců z českých zemí. 12.5.- 9.6. 1943 jednal v USA a Kanadě o poválečném uspořádání v Evropě, mj. i odsunu Němců. 16. 5. 1945 se vrátil do Prahy. Již 19. května vydány další dekrety prezidenta republiky (PR) (mimoparlamentní cestou, měly však platnost zákonů). 1. zavedení národní správy na majetek Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. 2. prohlášení o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace.

23. května vláda ustavila komisi ministrů, která měla vypracovat podrobnosti vystěhování Němců a Maďarů. 30. května došlo v Brně v rámci tzv. divokého odsunu Němců k vysídlení asi 20 tisíc místních Němců do Rakouska. Tato "akce" se ve vypjaté válečné atmosféře neobešla bez násilí a zbytečných krutostí.

19. června 1945 vydán dekret PR o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (MLS) (velký retribuční dekret) a dekret o Národním soudu. Tresty se vykonávaly do dvou hodin od vynesení rozsudku MLS a atmosféře té doby došlo k celé řadě přehmatů. 21. června t.r. vydán dekret PR o konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů.

31. července došlo v továrně v Krásném Březně k obrovské explozi třeskavin a munice. Z této "sabotážní akce" byli obviněni Němci. Událost měla návaznost na "ústecký případ" kdy místní bezpečnostní složky se zfanatizovaným davem provedly masakr na německém obyvatelstvu. Shromáždění Němci byli naházeni do Labe, následně po nich stříleli.

2. srpna vydán dekret č. 33, kterým se upravovalo československé státní občanství osob národnosti německé a maďarské. Tento se stal podkladem pro pozdější odsun. 19. října vydán dekret PR, kterým se zaváděla nová československá koruna. 24. října podepsal Beneš dekrety 100-104 o znárodnění dolů, bank, pojišťoven, hutí a dalších závodů (podle počtu zaměstnanců). Současně přijat i dekret o závodních radách, kvůli kontrole. 25. října vydán dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondu národní obnovy. Zahájena první etapa vnitřní kolonizace obyvatel maďarské národnosti a reslovakizace.

25. ledna 1946 vyjel z Mariánských Lázní první transport odsunutých Němců do americké okupační zóny. 28. února přijalo prozatimní národní shromáždění ústavní zákon, kterým byla dekrety prohlášeny za zákony. Celkem bylo v letech 1940-1945 vydáno 145 dekretů (z toho 17 ústavních). 10. června 1946 začal odsun Němců do sovětského pásma. Během organizovaného odsunu v roce 1946 bylo odsunu to 1 222 628 osob německé národnosti do amerického a 633984 osob do sovětského pásma.

Závěrem. Tak se Češi s Němci vypořádali. Beneš to avizoval a po akcích nacistů zpřísnil. Dnes, když se řekne "Benešovy dekrety", většina lidí tím myslí jen ty, které se týkaly odsunu. Tento dlouhý text (ale z historického hlediska rozhodně ne vyčerpávající!) jsem se rozhodl sepsat po přečtení článků týkajících se pana Schwarzenberga, kdy se do něj lacině pustil jak Klaus, tak Zeman.

Oni sami nikdy, ani v době, kdy se o dekretech řed pár lety jednalo a sepisovala se smlouva s Německem (vzpomínáte, jak se z toho snažil získat body zloduch Sládek?), nic nevysvětlovali. Říkali jen to, co lidi chtěli slyšet, aby jim to politicky neuškodilo. Na panu Schwarzenbergovi si cením, že dokáže pojmenovat pravdu. Ano. Z hlediska zákonů o lidských právech, které mají chránit mě, tebe, tvoje děti, zkrátka všechny, byl odsun jistě nesprávný. Lidská práva se porušovala. To přeci mohu říci, aniž bych nemohl říci toto:

Německá otázka byla v Čechách vždy aktuální. Před druhou světovou válkou byly německé strany (zastoupené v parlamentu), které byly republice loajální. Ale s příchodem Hitlera se stupňoval tlak napřklad SdP (Henlein) a i tyto se přidaly na stranu "nároků na naše území". Jenže z historického hlediska bychom my zase měly nárok například na Slezko, Lužici, části Rakouska, Itálie a já nevím čeho ještě. Oni byli do Sudet ve větším počtu aktivně za Habsburků sestěhováni (pobízeni) z ekonomických důvodů a začali si dělat nároky. 

Ne. Poválečný odsun sice fakticky porušoval lidská práva, ale byl to jeden ze způsobů řešení "staletého" konfliktu. Ten, kdo ho vystupňoval ve vraždění a násilí, byli Němci. Přidali se k nim i ti Němci a jejich strany a spolky, kteří zpočátku respektovali Československo. Nedá se vidět do hlavy člověka, tak koho tu nechat a koho ne? Proto tvrdím a budu tvrdit vždy: Benešovy dekrety o dosunu Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů jsou NEZPOCHYBNITELNÉ ničím. Pokud bych byl zodpovědný za tuto věc já, pak každého, kdo by tvrdil opak, budu považovat za nepřítele České republiky.

Dekrety týkající se konfiskace majetku, o těch ani nemá cenu mluvit. Němci nám toho dluží za dobu jejich podpory nacistů tolik, že... ne, v tom nemá cenu pokračovat. Stalo se, nedá se to odestát. Je třeba si podat ruku a jít dál. A hlavně neposlouchat blbečky, kteří za jakoukoliv cenu vyvolávají v lidech emoce, které k slušným lidem nepatří. Uf....

Použitý zdroj hist. informací: František Čapek : Dějiny zemí Koruny české v datech.

 

 

 

 

 
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 31523
Měsíc: 318
Den: 7